Srdečná dohoda

Dobová ilustrace postoje Německa k Entente Cordiale

Srdečná dohoda (franc. Entente Cordiale) byla koloniální dohoda mezi Francií a Velkou Británií v roce 1904, která odstraňovala jejich vzájemné rozpory v mimoevropských oblastech (Francie získala Maroko a Alžírsko, Británie Egypt a Súdán). Dohoda vytvářela předpoklady pro další spolupráci a spojenectví a stala se zárodkem Trojdohody.

[editovat] Nástin událostí

Koloniální rozpory mezi Francií a Velkou Británií vyvrcholily v roce 1898 Fašodskou krizí, po které se francouzský ministr zahraničních věcí Théophile Delcassé rozhodl pro dohodu s Velkou Británií. Po rozpoutání rusko-japonské války (1904) došlo k intenzivnějším jednáním mezi oběma evropskými koloniálními velmocemi. Francie ani Velká Británie se nechtěly války na Dálném Východě účastnit (obě totiž byly vázány spojeneckými smlouvami s bojujícími stranami: rusko-francouzská a britsko-japonská aliance). Definitivní vyřešení sporů tak korunovala vzájemná dohoda z 8. dubna 1904. Nedořešeny byly jen malé otázky (Madagaskar, Nové Hebridy, Newfounland, Siam, západní Afrika), ale podstatné bylo především jádro smlouvy, které sestávalo z "koloniálního obchodu". Francie se vzdala svých mocenských ambicí v Egyptě výměnou za možnost svého nerušeného zájmu v Maroku.

Původní text dohody neměl žádné další politické či vojenské implikace a nebyl namířen proti Německu. Jeho jednání v průběhu Marockých krizí však prohloubilo francouzsko-anglickou spolupráci, jež vyústila do společných jednání generálních štábů s potencionalitou aktivního konfliktu vůči Německu. Formální spojeneckou smlouvu Francie a Velká Británie podepsaly až po zahájení 1. světové války.