|
|
Nástroje |
Josef Sudek
Josef Sudek (* 17. března 1896 Kolín - 15. září 1976 Praha) je významný a slavný český fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy. Začal fotografovat ve svých 17. letech.[1] Svá vrcholná díla vytvořil v zralém věku - poté, co rezignoval na vlivy moderních proudů. Ve 30. letech odrážely jeho fotografie především vnější svět a teprve od 40. let našel obratem k sobě samému svou nezaměnitelnou tvůrčí podobu, díky které je známý v zahraničí. Tehdy začaly vznikat jeho proslavené pohledy z okna ateliéru a pozoruhodná zátiší, oboje zpracované kontaktním otiskem různě velkých negativů na pozitiv. Sudkovu práci nepřerušila ani válka ani poválečný vnější tlak, který nutil umělce řídit se doktrínou socialistického realismu.[2] V té době se Sudek naopak vrátil k piktorialismu a v řadě svých prací předjímal pozdější vývoj fotografie k postmoderní syntéze, aby se tak stal stále živým zdrojem inspirace pro další generace.[3] Spolu s Františkem Drtikolem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je zároveň výjimečný avantgardní fotograf v Evropě[4].
[editovat] Život a dílo[editovat] MládíJosef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně otci Václavovi a matce Johanně.[3] O rok později se narodila jeho sestra Božena. Jeho otec, který byl malíř a dekoratér, umřel 1. ledna 1899 na zápal plic. Sudek začal základní studium na obecné škole v Nových Dvorech na obecné škole (1902-1908). Pak ho na dva roky přijala Královská zemská škola řemeslnická v Kutné Hoře, aby se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list od Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání knihaře v Nymburku. Bylo krátce před začátkem první světové války, když Sudek narukoval do Žatce, vzápětí do Kadaně, kde se setkal s dalšími vojáky fotoamatéry. Na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5 x 5 cm. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci.
Z válečných let se dochovala tři alba s malými fotografiemi z vojenského života. Téměř deset let (1922–1927) žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922-7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem a fotografoval zrcadlovkou 9x9cm[6] krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. Inspiroval se dílem Drahomíra Josefa Růžičky, Alfreda Stieglitze a Clarence H. Whitea, nechal se ovlivnit praxí amerického puristického piktorialismu a zaujaly ho postupně měkce vykreslené světelné situace „nové školy“.[6] Fotografoval portréty, žánry, pražskou architekturu a světelné nálady krajiny. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve třídě u profesora Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti. Sudek na Karla Nováka vzpomínal takto:
Po demonstrativním odchodu kvůli generačním rozporům z Českého klubu fotografů amatérů spoluzaložil s Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergem roku 1924 Českou fotografickou společnost[3]. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály sv. Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. K tomuto období prohlásil:
[editovat] Profesionální dráhaMezi roky 1927—1936 pracoval pro nakladatelství Družstevní práce, které vydávalo knihy, časopisy, gramofonové desky. Tady pro Ladislava Sutnara fotografoval portréty, reklamu i reportáže v propagačním duchu funkcionalismu. Spolupracoval i s dalšími významnými časopisy své doby — např. Pestrým týdnem. V létě 1927 uzavřel smlouvu na užívání zahradního ateliéru na Újezdě, založil svou firmu a stal se vyhledávaným odborníkem na reklamu a tisk, portrét, architekturu a fotografování obrazů a plastik. Svou živnost inzeroval uměleckou fotografii a vše, co chcete, denně 10-18, neděle 10-13.[2] Sudkova volná tvorba splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie v duchu nové věcnosti, podobné Strandovým nebo Westonovým. Podobný rukopis jako Navrátil měl i Albert Renger-Patzsch, který zřejmě ovlivnil dřívější přírodní snímky z roku 1935 jako Spadlý list, Jarní listy, Ranní rosa a Ostružiny.[6] V roce 1934, kdy vznikla pražská skupina surrealistů, fotografoval Sudek zoomorfní kořeny stromů, které v témže roce maloval představitel českého surrealismu Jindřich Štýrský. To byl první náznak vstupu do racionálního světa nové věcnosti a funkcionalismu.[6] [editovat] DíloSudkovo dílo z doby před druhou světovou válkou netvoří žádný kompaktní celek. Začátky patřily secesním ušlechtilým tiskům, bromolejotisku a uhlotisku, které proměňovaly fotografii v grafiku. Vlivem D. J. Růžičky se po r. 1921 přiklonil k nemanipulované fotografii se zájmem o měkkou světelnou kresbu. Čitelný je vliv romantismu, pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923-1924, Před bouří, 1924) a mraků (Dítě a mrak, 1924-1929). V přechodné době (1926-1929) objevoval nové motivy a využíval ostrého i neostrého vykreslení námětů. Na konci dvacátých let se přiklonil k preciznímu popisu skutečnosti v neutrálním světle. Tento způsob tvorby dominuje od roku 1930 v celé Evropě a jeho centrem byla německá nová věcnost. V Sudkově díle se však rýsují soubory soustředící se na určité lokality, žánrové a námětové okruhy. Například soubory Praha, krajina nebo stromy fotografuje stále.[6] V období druhé světové války se jeho tvorba značně proměnila. Po ztrátě komerčních zakázek se zaměřil na fotografování ryze uměleckých snímků. Od roku 1940 přestal negativy zvětšovat a pracoval pouze technikou kontaktních otisků. Používal velkoformátové deskové kamery, později se vrátil k uhlotisku v obavě o trvanlivost bromostříbrných pozitivů.[6]
V padesátých letech poznal malířská zátiší Josefa Navrátila (1798—1865), které reprodukoval nejen pro tisk, ale také sám pro sebe. Nechal se jimi ovlivnit při zaznamenávání kolínské krajiny a po druhé světové válce vytvořil cyklus Zátiší podle Navrátila, 1954. Na otázku časopisu Světozor v článku Je fotografie umění? odpověděl: „Není. Je to hezké řemeslo, potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“[9] [editovat] Sudkovi přáteléSudek vyhledával osobnosti, se kterými mohl spolupracovat na nových projektech. Mezi jeho přátele patřil Ladislav Sutnar, designér podniku Družstevní práce, kubistický malíř, teoretik a člen spolku Mánes Emil Filla, jehož obrazy reprodukoval pro revue Volné směry. Básník Jaroslav Seifert Sudkovi psal básně a úvody ke knihám a pro architekta pražského hradu Otto Rothmayera dokumentoval rekonstrukci Pražského hradu a ten pak ozvláštnil Sudkovy fotografie speciálními adjustacemi. Josef Sudek působil jako mecenáš. Podporoval malíře Františka Tichého, Jana Bendu a Andreje Bělocvětova. Za války našli útočiště v jeho ateliéru jako učedníci fotograf Jarosav Kysela, významní výtvarní umělci Vladimír Fuka a Václav Sivko a po válce Sonja Bullaty.[6] [editovat] Poslední létaPo roce 1974 se Sudkova tvorba uzavírá, fotograf bilancoval své životní dílo a ze starších negativů pořídil nové kontakty. Roku 1976 fotograf uspořádal v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám.[3] Josef Sudek umřel na rakovinu 15. září téhož roku. Nekrolog napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Po Sudkově smrti darovala fotografické dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a sbírku výtvarného umění Národní galerii v Praze, další dary získaly Moravská galerie v Brně, instituce v Roudnici nad Labem, Kolíně, Ústav dějin a umění ČR a Bibliothèque Nationale v Paříži.[6] [editovat] Sudek jako inspiracePo Sudkově smrti ovládly média anekdoty, které dával k dobru už sám umělec. Například časopis amatérského Svazu českých fotografů Dobré světlo o něm napsal:
Již za svého života byl Sudek považován za významného světového fotografa. V jeho bohatém díle se objevily portréty, zátiší, krajiny a architektura. Jeho práce jsou ve světě uznávány pro svoji poetičnost, romantiku a průzračnou čistotu. Rozsáhlá tvorba zahrnuje řadu magicko—nostalgických cyklů. Jeho práce jsou ceněny i na světových aukcích. Sudkova pozůstalost, o kterou se stará Anna Fárová, čítá 7000 položek, z toho je 21660 pozitivů, 54 519 negativů a 618 výtvarných děl (obrazy, kresby, sochy, grafiky).[3] Dílem Josefa Sudka se inspirovalo mnoho fotografů, například Jan Reich, který po Sudkovi dokonce zdědil jeho kameru, Josef Koudelka se nechal inspirovat jeho konceptuálními panoramatickými snímky, Jan Svoboda, Pavel Hudec Ahasver a František Provazník pokračují v Sudkových zátiší. V roce 1996 vznikla Nadace Josefa Sudka. Jejími zakládajícími členy byli Sonja Bullaty, Eva Fuka, Jindřich Brok, Miroslav Hucek, Angelo Lomeo, Miloň Novotný, Pravoslav Rada a Jindřich Štreit. [editovat] VýstavyPrvní samostatnou výstavu měl Sudek roku 1932 v pražské Aventinské mansardě, což v té době nebylo obvyklé.[2] Roku 1976 fotograf uspořádal v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám.[3] V období 1982–1986 uspořádal kurátor Zdeněk Kirschner celkem 5 výstav s názvem Josef Sudek, Cykly fotografií na zámku Kozel. Roku 2006 proběhla výstava Josef Sudek neznámý - salonní fotografie 1918-1942 v Brně. Výstavy se uskutečňují také v galerii Josefa Sudka na Újezdě. Například roku 2007 Privatissima - Poznámky, 50. - 70. léta 20. st., o rok později se uskutečnilo další pokračování Privatissima - Nocturno.[10] [editovat] Sudkovy pracovny v PrazeJosef Sudek získal ateliér od vinohradského fotografa Laubeho. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června 1927. Budova byla dřevěná, do tvaru „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem. V ateliéru Josef Sudek za druhé světové války vytvořil například cykly „Okno mého ateliéru“ (1940–1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944–1953), „Zahrada mého ateliéru“ (1950–1970) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950–1958). Ateliér sloužil jako místo pro setkávání se Sudkovými přáteli. Objekt po Sudkově smrti chátral, i když v něm pobývala Sudkova sestra Božena Sudková, která zemřela 1. 5. 1990. V květnu 1985 objekt vyhořel. V červenci roku 2000 na podnět Anny Fárové se postavila replika zdevastované budovy a od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako muzeum a galerie.[11] [editovat] Bibliografie
K významným publikacím poválečného období patří Katedrála svatého Víta v obrazech Josefa Sudka a zejména kniha panoramatických fotografií Praha panoramatická. O vydání řady monografií o Josefu Sudkovi u nás i v zahraničí se zasloužila Anna Fárová. [editovat] Díla vydaná za Sudkova života (výběr)
[editovat] Díla vydaná po Sudkově smrti (výběr)
[editovat] PlanetkaČeský astronom Antonín Mrkos pojmenoval po Josefu Sudkovi jednu z planetek, které objevil v observatoři na Kleti. Stalo se tak 24. února 1987, planetce bylo přiděleno číslo (4176) Sudek [13] [editovat] Zdroje
[editovat] Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||
